Bruno Sacco Tisk
Napsal uživatel marko   
Pondělí, 13 Červenec 2009 18:54
Bruno Sacco Jeden z nejslavnějších automobilových designérů všech dob. Měl zásadní vliv na produkci značky Mercedes-Benz a jeho styl charakterizoval slova zakladatele společnosti Daimler-Benz Gottlieba Daimlera “Nic než nejlepší“. Dne 3. října 2006 Dr. Bruno Sacco obdržel významné ocenění Automotive Hall of Fame, jako vyjádření úcty k jeho profesnímu životu. Tento bývalý šéfdesigner firmy Mercedes-Benz je čestným členem skupiny jedinečných osobností, jejichž životní práce byla mimořádným přínosem v oblasti individuální mobility člověka. Mezi ně patří Béla Barényi, Karl Benz, Robert Bosch, Ettore Bugatti, Louis Chevrolet, Chrysler Walter S., André Citroën, Gottlieb Daimler, bratři John Francis a Horace Elgin Dodge, William Durant, Enzo Ferrari, Henry Ford, Soichiro Honda, Wilhelm Maybach, Armand Peugeot, Ferdinand Porsche, Kiichiro Toyoda a další.

Narodil se 12. listopadu 1933 v provincii Udine na severovýchodě Itálie. Jeho láska k automobilům se projevovala už v ranném věku. Počátkem padesátých let v ulicích domovského alpského města Tarvisio potkal Studebaker Commander Regal a tento výtvor designéra Raymonda Lewyho se pro něj stal elektrizujícím impulsem, na základě kterého se rozhodl pro kariéru v automobilovém designu.

Od roku 1952 navštěvoval technickou univerzitu v severoitalské průmyslové metropoli Turíně. Při studiu spolupracoval se stylistickou firmou Ghia, ve které zároveň získal svoje první praktické zkušenosti v oblasti formování karoserií. Po promoci dále spolupracoval i s dalším významným stylistou Giambattistou Farinou, zakladatelem společnosti Pininfarina.  

Na jedné z automobilových výstav, které pravidelně navštěvoval, se v 58. roce setkal s Karlem Wilfertem, který stál za zrodem stylistického centra Mercedesu v Sindelfingenu. Saccovy skicy na něj zapůsobily, což byla pro Sacca velká pocta, jakožto pro obdivovatele Fliegeltüreru. Wilfert v zápětí pozval tehdy 24 letého Bruna Sacca jako stylistu do Sindelfingenu. Krátce po svém působení v Německu se Bruno seznámil s Berlíňankou Annemarie, která mu po roční známosti oznámila, že je v jiném stavu. Bruno se místo návratu do Itálie natrvalo usadil u Stuttgartu a zde s manželkou vychovával jejich dceru Marinu. 

Při nástupu na stylistické oddělení sledoval Paula Bracqua při práci na Mercedesu W111, který v roce 1961 doplnila verze kupé, považovaná mnoha odborníky za jeden z nejatraktivnějších vozů v historii automobilové produkce. Jako stylista se podílel na různých projektech pod dohledem Karla Wilferta, Friedricha Geigera a Béla Barényi, jako např. “pagoda“ 230 SL (W113) nebo W100. Sacco se postupně stal vedoucím projektů "testovacích laboratoří na kolech", experimentálních vozidel s Wankelovým motorem C 111 I-II. V roce 1970 se stal vedoucím designu karoserie. Pod jeho záštitou došlo k rozvoji ESF (Experimental Safety Vehicle) a vývoji série W123. 

V roce 1975 Bruno Sacco převzal po Friedrichovi Geigerovi post šéfdesignera a od té doby sehrál důležitou roli v příštích čtyřech desetiletích při formování celkového vzhledu automobilů Mercedes-Benz, a to nejen osobních, ale i užitkových. V roce 1978 přišel s prototypem C 111-III diesel, na tuto studii konkurence kvůli použitému agregátu vrhala pohrdavé pohledy. Nakonec se se značným zpožděním také vydala cestou vznětových motorů pro osobní vozy, kde již Mercedes měl ohromný náskok. O rok později následovala Robertem Mugabe dodnes oblíbená řada W126, jež měla být odpovědí na tehdejší ropnou krizi. Proti předchůdci W116, měla podstatně ekonomičtější provoz. W126 mávala na rozloučenou tradičním ozdobným prvkům. 


 
Předchůdce nesmí být po představení nové generace modelu zastaralý, touto definicí se Sacco řídil a nazval ji Vertikální afinita. Při tom pracoval se základní tezí tří až pětileté fáze vývoje vozu, jeho průměrnou produkční dobou osm let a životností asi 20 let. To znamená, že pokud má design Mercedesu zůstat funkční po dobu dvaceti let, měla by tato nadčasovost být dosažena konzervativnější formou oproštěnou od módních výstřelků. 
Jeho druhé heslo zní Horizontální afinita, jež vyjadřovala vizuální vztah, kdy člověk při pohledu na kupé, roadster nebo sedan musí vždy jasně rozpoznat, že se jedná o Mercedes. Týká se to mimo jiné především mřížky chladiče, partií předních a zadních světel. Cílem této strategie je zároveň zachování určité pozitivní aury u Mercedesu na silnicích tak dlouho, jak je to možné.

Na přelomu 80. let vzniká řada W201, známá též jako 190. Tento "malý Mercedes" otevřel novou a úspěšnou kapitolu značky Mercedes-Benz v roce 1983. Byl určen hlavně pro zákazníky, kteří si doposud nemohli vůz nesoucí třícípou hvězdu dovolit. Do té doby se značka orientovala pouze na osobní automobily ve vyšších segmentech. 

Následuje mimořádně úspěšná řada W124. Při její konstrukci kladl Sacco velký důraz na pasivní bezpečnost a aerodynamiku, která se dostala koeficientem Cx na neuvěřitelnou hodnotu 0,29. Pomyslnou třešinku na dortu této legendární řady samozřejmě představuje verze 0.36, známá pod označením 500E/E500. Tomuto výjimečnému mercedesu vyráběnému u Porsche se věnují stránky e500.cz velmi podrobně. 
V roce 1987 Bruna Sacca Správní rada jmenovala ředitelem Design Department.

Mercedes-Benz SL z roku 1989 (R 129) představuje dynamický roadster s dokonalou proporcí. V dokumentu o vývoji BMW 850i byl přistižen tehdejší šéf vývoje BMW při porovnávací projížďce v 500 SL a nazval ho skvělým vozem, přestože byl od konkurence. Z dnešního pohledu je „žehlení“ všeobecně jeden z nejvíce nadčasových vozů, vzhledem k počátku jeho produkce před dvaceti lety. Tato řada se vyráběla neuvěřitelných 13 let.
Symbol postsovětského kapitalismu 90. let představovala třída S série W140, produkovaná od roku 1991. Jeho jasně jednoduchý tvar vyzařoval zcela mimořádnou nadřazenost. Respekt budící “mamut“ svojí hmotou působil jako postrach pro mnoho účastníků silničního provozu, představa případné kolize s ním evokovala srážku tanku s dětským kočárkem. Nesmírné oblibě se těšil v zemích bývalého Sovětského Svazu, zejména ve vrcholné verzi S600. Jenom za období let 1992-97 se jich v Moskevském regionu prodalo víc než v celé západní Evropě za celu dobu jeho produkce a ukončení jeho výroby nesli “noví Rusové“ nesmírně těžce. Přesto ho Bruno Sacco dnes nepovažuje za úplně povedený, právě pro jeho přílišnou robustnost.

Mercedes-Benz 190 byl v roce 1993 nahrazen zcela novou třídou C (W 202). Byl to poslední model Mercedesu, který se striktně řídil filozofií zavedenou v roce 1980 a jejíž odkaz na minulost byl i v porovnání s ostatními automobilovými značkami velmi patrný. 

V roce 1993 se ve funkci vedoucího Designu stal členem představenstva společnosti. V tomto období Mercedes musel reagovat na konkurenci, jež nabízela portfolio méně usedlých vozů a musel nabídnout změnu. 

Na ženevském autosalonu v březnu 1993 vystavil veřejností mimořádně obdivovanou 4,76m dlohou studii coupé, jež byla předzvěstí modelu W210. Podle Saccova návrhu u Italdesignu postavená studie vozu na podvozku typu 500E, se čtyřmi eliptickými světlomety, mřížkou chladiče integrovanou do kapoty vozu a prosklenou střechou působila v té době na Mercedes nezvykle dynamicky. Kdo z vás si vzpomene na tehdejší média, kde se tato studie objevila, byl z ní tenkrát nejspíše unesen podobně jako já. Nový design s eliptickými světlomety, který o dva roky později u řady W210 doprovázel reklamní slogan ‘Mercedes s novýma očima‘, byl později aplikován na několik modelových řad.

Následoval v Alabamě vyráběný model ML (W163), který se prosadil jako elegantní zástupce SUV, vycházející ze studie AVV z roku 1995. Poté přišla revoluční třída A (W168) vycházející ze studie Vision A93, která odráží inovativní technologie v nezvyklé formě karoserie. Skrývá průkopnická řešení - jak stylisticky, tak funkčně. Následovaly řady CLK (W208), SLK (R170), C (W203) a svojí působnost Bruno Sacco završil modelem W220 třídy S resp. jeho verzí kupé (C215). V březnu 1999 po 41 letech služby v designu Mercedes-Benz Bruno Sacco odchází do důchodu a pověřuje vedením útvaru Petera Pfeiffera. 
Práce odváděná stylistickým centrem po 93. roce, působí dnes na spoustu lidí trochu rozporuplně. Je otázkou, zda-li touto poměrně zásadní “zakulacovaní“ evolucí designu neutrpěla do té doby dosavadní nadčasovost Mercedesu, jakou se honosí například typ W124. 

Bruno Sacco se jednou zmínil, že třída E přinesla “čtyřoký” design mimo jiné také proto, že Lexus kopíroval dosavadní design Mercedesu, a protože to vykonával velmi dobře, museli se trochu odlišit od kopie a přijít s něčím novým. Nicméně řada GS opět následovala mercedes W210 se čtyřmi samostatnými světly a časem se přidali i další, jako třeba Kia Oipirus. V případě jiného korejského vozu SsangYong Chairman 600, nesoucího se stylisticky velmi nápadně napříč řadami mercedesu, tomu ovšem bylo jinak než u výše jmenovaných. V druhé polovině 90. let vznikl vůz díky tehdejší provázanosti Mercedesu s jihokorejskou skupinou SsangYong pod dohledem týmu Bruna Sacca s využitím podvozku a techniky mercedesu W124.



V nedávném rozhovoru se Bruno Sacco vyjádřil o zajímavém počínání Cadillacu, zejména jeho Evoq resp. XLR, se kterým přinesl Cadillac specifický druh designu, jež dále rozvinul v dalších řadách. Trochu ho zklamalo počínání Chrise Bangleho a nepovažuje ho za nejšťastnější. Vzhledem k tradici značky rodiny Quandtových, mu chybí náznak odkazu na minulost s klasickým designem. Mezi nejpovedenější vozy bez hvězdy považuje Ferrari F275GTB a Lamborghini Miura. Ze své produkce považuje za nejvýznamnější počin řadu W201 a za nejestetičtější kupé řady 126. 560SEC parkuje v jeho garáži mimo jiné také vedle mercedesu ML W164. 

Po ukončení své profesní kariéry u Mercedesu v roce 1999 se rozhodl, že již nikdy nebude dělat návrhy automobilů. Odmítl nabídky spolupráce s různými výrobci automobilů a stylistickými centry. Nicméně v roce 2001 se podařilo Reinhardu Zetsche získat Bruna Sacca jako stylistického poradce pro jeho mnichovské designérské studio Octopus Design, zaměřeného na design interiérového vybavení. Zetsche a Saccem vytvořili série luxusních baterií Hansamurano (2003) a Hansacanyon (2005), za které obdrželi prestižní cenu Red Dot Design Award.











Ocenění Bruna Sacca: 
1981: Čestný člen představenstva Academia Mexicana de Diseño 
1991: Grande Ufficiale dell'Ordine al merito della Repubblica Italiana 
1993: Vítěz titulní Award - Auto & Design, Turín 
1993: Premio Mexiko 1994 - Patronato Nacional de las Asociaciones de Diseño AC, Mexiko 
1994: Vítěz v Apulia, cenu za přínos 
1996: Nejlepší designér Car magazine - veřejnost
1996: Nejlepší Designér Car magazine - odborná porota
1997: Vítěz v Lifetime Design Award, Detroit 
1997: Raymond Loewy Designer, Cena Lucky Strike 
2002: Čestný doktorát Univerzity v Udine, Itálie. 
2006: Automotive Hall of Fame


Aktualizováno Neděle, 18 Září 2011 15:06